Písně hospodské II
V prosinci 2016 vychází sbírka Písně hospodské II Čtvero pivních období
Nové a vyspělejší básně volně navazující na sbírku Písně hospodské. Sbírka je nevhodná pro děti a mladistvé.
Nakladatelství Nová Forma
Počet básní ve sbírce: 100
Dále na koncertech kapel Zlatý déšť a 200g Másla
Ukázka básní:
Život je sladký
V cukrárně nad laskonkou
sedím se svou milenkou.
Líbí se mi, jak jí chutná
šlehačky porce hutná.
Ještě pohár, medovník,
stěží vyjde na chodník.
Takhle jíme každý den,
indián, sachr se špičkou.
Žijeme si sladký sen,
jednou to skončí rakvičkou.
Putyko, putyko
Putyko, putyko,
tys mi teda dala.
Peníze, zdraví, lásku,
všechno jsi mi vzala.
Důvěru já v tebe vkládal,
tobě, zdá se, to bylo jedno.
S rodinou se doma hádal,
pomalu padal až na dno.
Iluze jsi mi vzala především,
bez nich není lásky, žití.
Putyko, putyko,
je mi z tebe na blití.
Ženy mé víkend
Večer domů pozvu kamarádů pár.
Sedneme do pokoje, vypijeme bar.
Budeme sledovat porno a fotbal.
Vypijeme i víno od tety Jolany.
Najdeme kořalky tebou schovaný.
Ztropíme randál.
Až v neděli s dětmi dorazíš,
ať odpoledne nebo ráno,
vůbec nic nepoznáš,
již bude vyvětráno.
V sobotu na zábavě
V sobotu na zábavě
měl jsem nutkání,
vyzvat mladičkou blondýnu
k na hajzlech šukání.
Nežli jsem se však od stolu hnul,
ňákej šampón jí vohnul,
a čůrákem probodnul.
To až jednoho dne
Tak jako když ti lhali,
vše prostoupené cejchem zla,
a po zdech šlapali kostlivci.
Nevesele se z rakve leze,
do ní to jde samo,
vzato čistě technicky.
Na každé zábavě se milá najde,
a to jsou ty pravé radosti žití.
Čím kratší je ta chvíle,
tím je větší její intenzita
a déle se vzpomíná na ni,
nežli však slunce zajde.
V nejistotě žít
Chodil kolem domu,
nevěřil nikomu.
Vejít dovnitř, to se bál.
Váhavě pod okny stál.
Prý mu žena věrná není,
když mu v knajpě pivo pění.
Žárlivou scénou by sebe schvátil,
do knajpy se proto vrátil.
Podzim
Čekání na letní román plný lásky,
něhy, divokého milování v přírodě,
přerušil mi příchod tvůj, podzime.
Ochlazení náhlé
pocítí i duše má.
A později i babí léto sbohem dá.
Tu se příchod zimy hlásí,
na štěstí a naději
poslední mou šanci hasí.
Pokaždé
Zmizela a již se nevrátí,
jsem si jistý.
Princezna už jinde spí.
Měla dlouhé krásné vlasy,
třpytily se.
Vzpomene si někdy? Třeba?
Asi.
Možná až se probudí.
Postupem času slzy na tváři mé se vyrojí.
Však budou také setřeny.
A tu člověk znovu ožije,
a za svitu měsíce
vyrazí vábit mladé laně,
andělské tvory.
Rád sáhnu si na ně.
A pak najednou,
v mysli stále princezna.
Jako kdyby snad nikam nešla,
nezmizela, ještě ne.
Stále se to vrací,
v noci i v poledne.
Po nějaké době se neobjeví ani slzy,
i když člověk by brečel.
Mysl docela otupí,
ráno i večer.
Pocit zmaru
Lezou po mne brouci,
i když neležím pod drnem.
Fyzicky to ujde,
psychicky však mrtvý jsem.
Nalezou mi do hlavy,
požírají mysl mou.
S hlavou ještě dýchám nad vodou,
duši mám utopenou.
Nejhorší je pocit zmaru,
stěží se jím prodírám.
A tak, jak mne ti brouci,
i sám sebe požírám.